Prolog

Příběh dívky bez minulosti či budouctnosti.

Užijte si ho.

“Připoutejte ji!“ Křičí kdosi. Zmítám sebou jako v křečích a cítím jejich ruce, jak mi drásají kůži. Snaží se mě udržet.

Cukám sebou a mrskám jako raněná rybka. Vydávám ze sebe nelidské skřeky, když vidím, jak se na světle zaleskne špička jehly.

„Ne!“ Zmýtám sebou a slané slzy mi lepí vlasy na tvář. Jedné ženě vytrhnu chomáč zlatavých vlasů a zmateně zírám na krvavý šrám na mužově obličeji, který jsem mu vytvořila já. Na chvíli cítím opojné zadostiučinění, jak mu moje nehty zhyzdili jeho nádhernou tvář.

Pak vytahují popruhy. Jednoho z nich se snažím kousnout, když mi tlačí ruku k lůžku, ale už je pozdě. Popruhy přes ruce zaklapávají.

„Prosím, ne...“ slzy mi zakalují zrak. Cvak. Popruhy na nohách jsou pevně na místě.

„Co jsem to udělala...“ Šeptám a trhám alespoň vší silou hlavou. Cítím se jako v řetězech. Já jsem, v řetězech.

Spoutaná. Bezmocná.

Sklání se na de mnou několik tváří. Všechny postavy přes sebe mluví, ale já jejich hlasy nevnímám. Jsem jako omámená. Z levé paže mi vychází podivné teplo procházející žílami a rozšiřující se do všech koutů těla. Zmateně upírám zrak na levou loketní jamku a s překvapením si uvědomuji, že odtud trčí jehla.

Mysl se mi zamlžuje mléčně bílým závojem a já bojuji s bezvědomím z posledních sil.

„Ten kolibřík... On mě vedl... Byl...“ Jako by mi rty umíraly, ztrácím v nich cit. Moje srdce zpomaluje a všechno tak rychle odplouvá....

„Asi už bude spát.“ šeptá hysterický ženský hlas. Jehla mi pomalu vyjíždí z paže.

„Co jste to s ní udělali?“ Ticho, tlumené mým doznívajícím dechem. Náhle si všímám, že mám oči zavřené.

Cítím ostrou bolest vyplouvající z bezvědomí jako slunce v mlze, jako by mi někdo zaryl skalpel do břicha.

A pak- jako by mi už tělo nepatřilo. Ve vší tichosti odpouvám pryč do nevědomosti. Nemám žádnou minulost, žádné poslední vzpomínky. Jako bych nikdy nežila.

Žádný ubýhající život před očima, o kterém lidé vypráví.

Snad jediné, co vidím, je prapodivný tvor přikrádající se ke mně. Skočí- vše zalije barva. Pod svými víčky vidím nádherného kolibříka, jež stojí ve vzduchu na místě.

Oslepuje mě světlo- a je tma.

Přemítám, jestli je tohle moje poslední vzpomínka na život. Protože je jediná.